Račte si představit onu sobotu, devátého máje léta Páně 2026. Mlha se pomalu zvedá nad hladinou Vltavy, slunce vstává jako řádný hospodář, a do nosu vstupuje ona neklamná vůně, jíž žádný moderní pohon nedokáže napodobit: pravý, nefalšovaný olej, prosycený lehkým nádechem nedokonalého spalování. Tato vůně není parfémem, je telegrafickou zprávou, sdělující: "Nacházíte se na Křivonosce, vážený pane."
Letos se jel již pětapadesátý ročník této ctihodné rallye. Autokemp Křivonoska, jenž leží sotva dva kilometry od Hluboké nad Vltavou, se opět proměnil v živoucí muzeum, ve kterém exponáty samy startují, samy jezdí, a tu a tam, s patřičnou dávkou důstojnosti, samy i odmítají poslušnost. Mezi řadami předválečných strojů jsme se prodírali tiše, s posvátnou bázní, jako by se patřilo smeknout klobouk pokaždé, když člověk mine něco staršího než sám.
Společnost vybraná, tradice ctihodná
Pánové, dámy, a tedy posádky, jež se zde každoročně scházejí, tvoří společnost, již by stálo za to nazvat klubem v tom nejlepším slova smyslu. Jeden druhého zná dvacet, třicet let, někteří přivezli stroje, na nichž jezdíval pan otec, a snad i pan dědeček. Mezi vozidly se nese němčina, dánština, slovenština, a sem tam ona zvláštní angličtina jezdců z ostrova Man, znějící, jako by k ní byl přimícháván benzin přímo na jazyku.
Pořádající klub funguje od roku 1962, první ročník se jel léta Páně 1970. O tradici tedy zde nelze pochybovati ani na okamžik
A pravidla? Pevná jako litinový blok motoru. Vozidla pouze do roku výroby 1945, repliky a kopie nepřípustné. Žádné maškarády, žádné mladé dámy převlečené za starší dámy. Co zde startuje, jest opravdové. V tom tkví celý ten šarm
Douglasy, řemenovky a Buick, jenž se k životu probouzí pomalu, leč důstojně
Letos pořadatelé v moudrosti své vyhlásili zvláštní třídu pro motocykly značky Douglas, a stroje se sjely v počtu věru úctyhodném. Mezi nimi exempláře z let 1910 a 1914, vedle nich pak Franklin z roku 1906, Buick z roku 1908 a Renault z roku 1914.
Račte si představit onen výjev. Pán majitel stojí vedle svého Buicku, kliky se chápe pevnou rukou, jediným pohybem zatočí, a stoletý motor se po krátkém zaváhání rozhodne, že ano, dnes je den vhodný k vyjížďce. To ono nepravidelné chrochtání, ten první rytmus, který se postupně srovná do důstojného pravidelného pochodu, to je hudba, jíž žádný gramofon nezachytí.
A pak řemenovky. Kategorie pro motocykly poháněné řemenem, bez ohledu na obsah a rok výroby. Jízda s takovým strojem je disciplínou samou pro sebe. Řemen občas prokluzuje, jak se mu zlíbí. Řazení rychlostních stupňů je pojem spíše teoretický. Brzdění pak věc, k níž je třeba přistupovati s rozvahou a značným časovým předstihem. Kdo s takovým aparátem dojede do cíle, zaslouží zdvižený klobouk a sklenku něčeho lepšího
Trasa: devadesát devět verst a žádné slevy
Trať odměřena na bezmála sto kilometrů, žádná zkrácená varianta pro nejstarší vozidla, cíl první etapy stanoven v Českém Krumlově. A toť rozhodnutí, jež si zaslouží uznání. Pořadatelé letos nikomu neulehčili, a i stoletým strojům vzkázali pevně, leč zdvořile: ráčíte-li startovati, ráčíte trať vyjeti celou. A ony ji, ke cti svých majitelů, vyjely
Krumlov během přestávky představoval pohled, jenž by stálo za to zachytit na desku štětcem. Náměstí pokryto vozidly, posádky v kožených pláštích a brýlích z mosazi, motory ještě teplé, kapoty pootevřené. Tam pán dolévá olej, onde dáma chladí vodu, vedle toho kdosi řeší karburátor s onou klidnou důstojností, jež přichází jen po létech praxe. Turisté procházejí kolem a nevěří vlastním zrakům.
Sluší se připomenout, neb se na to občas zapomíná: nejedná se o závod rychlosti, nýbrž o soutěž pravidelnosti. Posádky dbají stanoveného času a přesnosti průjezdu jednotlivými úseky. Žádné burácení a smyky tedy ctěné publikum nečekejte. Místo toho jízdu uměřenou, vedenou s úctou k tomu, co majitel pod sebou má. A tak to má být
Slavnostní finále na náměstí v Hluboké
A pak přišlo finále, jak se na rallye tohoto formátu sluší a patří. Náměstí v Hluboké nad Vltavou, vozidla seřazená v důstojném špalíru, posádky uondané leč spokojené, diváci shromážděni v kruhu jako za starých časů, kdy se na náměstí konaly poutě, koňské trhy a slavnostní vyhlášení vítězů hned po nich. Někteří jezdci ještě v kožených pláštích, čepicích, brýlích vysunutých na čelo, motory chladnoucí, dámy s šálami, pánové s kotlety. Obraz, jenž by Lada nepohrdl.
Ředitel rallye předstoupil s listinou výsledků, mikrofon poněkud chrčel, a to právě dodávalo věci tu pravou patinu. Ceny převzali ti, kdož trať absolvovali s největší přesností, neb pravidelnost je v této soutěži ctnost nejvyšší. Potlesk znějící po náměstí, tu a tam zacinkání sklenice, tu a tam zachrochtání motoru, jejž se majiteli zachtělo ještě jednou nastartovati, jen aby si zazpíval na dobrou noc.
Závěrem, vážení
Buďme upřímní. V době, kdy se kdejaký pan komisař v Bruselu zaobírá tím, jakým způsobem ukončit éru spalovacích motorů, působí Křivonoska jako tichá, leč sebevědomá odpověď. Tato vozidla nejsou dopravním prostředkem v dnešním slova smyslu. Jsou to kusy historie, jež někdo doma v garáži léta dolaďuje, rozebírá, montuje, shání náhradní díly po půlce Evropy, a jednou za rok je sem přiveze, aby si zajel. Z čisté lásky. Bez kalkulu. A bez ohledu na evropské normy.
Když pak ono náměstní vyhlášení dozní, kdy poslední cena přejde z ruky pořadatelovy do ruky vítězovy, máte pevný pocit, že tato společnost zde bude i za dalších padesát ročníků. A nezbývá než si přát, aby tomu tak bylo.
Příští rok, totéž místo, totéž mlhavé jitro, táž vůně oleje. Klobouk smekáme již teď.
Přidat komentář
Poslední komentáře